|
JOSEF ČAPEK (1887 – 1945)
JARMILA POSPÍŠILOVÁ (1889 – 1962)
Nemají hrobečky pospolu, jen korespondenci utužovanou, udržovanou a pulsující častokrát pospolu. V červenci 1910, před svým odjezdem na studijní stáž do Paříže, poslal Josef Čapek, čerstvý absolvent Uměleckoprůmyslové školy v Praze, dopis studentce téže školy Jarmile Pospíšilové, kterou znal od vidění již nějaký ten jeden rok. Podařilo se mu tak navázat s dívkou kontakt, a než odjel, dvakrát se s ní setkal bohémsky. Teprve v Paříži mu docvaklo, že se osudově zamiloval, a svůj pobyt v cizině proto zredukoval ze tří let na devět měsíců. Jejich známost však musela dlouho překonávat nemálo překážek. Jarmila Pospíšilová pocházela ze známého rodu hradeckých nakladatelů a její patricijská máti nechtěla nic slyšet o nápadníkovi, který sice patřil k téže společenské vrstvě, ale dosud neměl zajištěnou existenci. Teprve začátkem roku 1919, kdy bylo jmění rodiny Pospíšilů válkou znehodnoceno, mohl malíř poprvé přijít do rodiny. Devět let po seznámení, 3. května 1919, se konala ve skromném provedení veselka. Korespondence Josefa Čapka s Jarmilou Pospíšilovou z let 1910– 1918 patří k cenným uměleckým výkvětům i dokumentům o umělcově tvůrčím zrání.
[Praha asi 12. července 1910 v 8:44]
Milostivá slečno, musíte odpustit, Vy, jež jste tak korektní, že si Vás, já, veličina tak neznámá, X nebo Y, ke kterému nelze prozatím připojiti žádné plus nebo minus, dovoluji obtěžovati nestručným svým listem.
Přiznávám se zcela rád, že jednám z nejpustšího sobectví, a omlouvám se naprostou nutností tohoto kroku, takže bych mohl svůj dopis nadepsati třeba podvrženým citátem: Dem Unvermeidlichen kann man nicht entfliehen. Je třeba, abych se vyjádřil; tedy: vše, co se mi líbí, je v mém dosahu; na obrazy, jež mám rád, mohu jeti podívat se do galerií; knihy, jež mne okouzlují, mohu si koupiti a čísti; tedy hleďte, soll ich verzichten proniknouti onu tak silnou atmosféru nepřístupnosti, jež obklopuje dámu, k níž cítím se silně připoután jistými přímo životními interesy a vztahy a jež mne naprosto si celého podmaňuje? Musíte vědět, že je tomu již téměř rok, co podléhám této své nepřekonatelné skromnosti přiblížit se Vám, a že jsem doposud, ovšem s velikým nákladem rozumu a na úkor svého klidu, stále odolával, tedy oddaloval to nezbytné. Což musím?
Tedy hle, zde je das Unvermeidliche: necítím se již povinen jednati sám se sebou tak bezcitně a trvati stále v onom silném napětí, jež mne sžírá po celý tento rok, kdy se stále zmítám ve značných pochybnostech: Jaká je doopravdy? Pourrai–je lui plaire?
Prosím Vás, abyste v tom nehledala všecky příznaky, jakými se vyznačuje obyčejná drzost mladého vykuka, chci-li poznati, jaká doopravdy je Vaše bytost. Je to právo a charakter všech nás Fanatiků toužiti poznat zblízka vše, co nás vábí a okouzluje: cizí země, vše, co na teritoriu prchá, a vše vzdálené a daleké. Vše, co chci znáti, je v mém dosahu; pojedu do Paříže, do Itálie, do Španěl, neboť to vše jsou krásné země, jež toužím poznati a ve kterých je dobře napořád. A já tedy nechci, abyste mi zůstala cizí, kdyžtě jsem se po celý rok Vámi výhradně zaměstnával a kdyžtě jsem se tak plně upnul na tyto myšlenky! Chci poznat, jaká jste, ať již pro mou radost, nebo pro mé zklamání.
Účelem tohoto Liebesbriefu by tedy asi bylo, aby Vás vyprovokoval k nějaké akci nebo, což by mne nejvíce těšilo, k odpovědi. Bohužel není mi přáno provésti vše tak, jak jsem si svoje plány zkonstruoval. (Jsem romantik a přál jsem si již dávno, když jsem byl ještě před půl rokem na škole, přiblížiti se k Vám způsobem klikatým a romantickým prostřednictvím podplacené dueni za pomoci dopisů, jež byste nalézala v zásuvkách svého stolu, pod polštářem nebo mezi listy knihy, kterou právě čtete, tedy za podmínek neobvyklých, jež by vzbuzovaly Váš podiv a zájem bez bázně. Ale moje podnikavost se rozbíjela o úlek školnice, kterou jsem podplácel, abych ji měl jistou pro své plány, i na všech jiných frontách, které jsem hleděl využíti pro uskutečnění těchto svých pletich, takto trochu, jak vidíte, literárně podbarvených, až jako podzim zmalovaných. Ono ovzduší korektnosti a nepřístupnosti, jež Vás tak dobře šatí a jež nikdy neodkládáte, odstrašovalo vždy moje poslíčky. Také nemohl jsem jednati dle návodu knížete Korasoffa Juliu Sorelovi, jak má dopisovati paní maršálové de Fervaques: „Tyto listy donese pisatel sám koňmo, černá kravata, modrý svrchník. List odevzdá se vrátnému, se zkormoucenou tváří; hluboká zádumčivost ve zracích. Nahodí-li se k tomu některá komorná, utírati si kradmo očička, promluviti na komornou.“ Nemohl jsem se žel dle tohoto dobrého pokynu jak na věc zachovati, neboť nemám oře a můj svrchník je neblahou náhodou jen hnědý. Musím tedy, kdyžtě takto všechno selhalo a kdyžtě mi nyní zbývá tak málo času do mého odjezdu, poslati toto psaní vulgární poštou, takže Vás může jedině překvapiti, ale nebude mít už onu pěknou příchuť kuriozity a romantické sentimentality, kterou jsem hodlal položit k Vašim nohám za to, že se mi dáte poznat aspoň krátkou a trochu srdečnou odpovědí. Račte tedy tento dopis, žel tak málo podobný pěkným Portugalským listům zbožné jeptišky ségry Marianny – jež asi znáte –, přijmouti za těchto obyčejných okolností, jež moji smělost nemohou ozdobiti tou půvabnou garniturou, jakou jsem jim původně zamýšlel přidělit.)
Prosím Vás tedy, odpovězte mi, odpovězte mi určitě, pište třeba o bezvýznamnostech, nebo si zapovězte, abych Vás nadále obtěžoval, nebo pište o knihách, jež čtete ráda, o hudbě, kterou s uspokojením slyšíte, nebo o sobě, nebo o ničem a o všem, cokoliv vítáno, jen pište! Vždyť s podzimem odjíždím do Paříže, nebudete tedy ode mne v žádném směru dále obtěžována, budete-li si tak přát. Tedy ještě jednou Vás prosím, buď mě jednou provždy okřikněte, nebo se dejte poznat, jen odpovězte; je to Vaší korektní povinností. Ať už Vaše odpověď dopadne pro moje zájmy jakkoliv, bude to vždycky dobře. Zavrhnete-li mne naprosto, budu si ze samolibosti namlouvat, že jste se z kaprice připravila o náklonnost a zájem člověka diferencovanějšího a lépe duševně ošaceného, než jste zvyklá potkávat, zachováte-li se ale opačně – můj bože, nebudu raději o tom psát –, tedy hleďte, v každém případě přetrhnete milosrdnou rukou to bolestné napětí a nejistotu, jež mne sžírá, není-liž pravda?
Zbývá tak málo času – tedy poste restante hlavní pošta, značka XYZ III, do čtvrtka, nejdéle do pátku – nebo běda, snad se dlouho nerozhodnete a teprve později pod nátlakem svědomí byste chtěla psát, tedy do lázní Svatý Jan pod Skalou u Berouna pod mou adresou – ne, Vy budete psát dřív, ještě do Prahy a do pátku. Snad až později přímo, což já vím? To závisí na Vaší vůli.
S projevy dokonalé oddanosti
XYZ
Chtěl jsem psáti švabachem německým, aby tomu Vaše přítelkyně ve škole nerozuměly, kdybyste jim snad ze zlomyslnosti chtěla tento list předčítat a hihňat se tomu bezmezně. Ale Vy nebudete, že? Nemohu ještě říci, kdo jsem, moje jméno je (bylo) prononsované ve škole i mimo školu a já nechci, aby se mi lidé stojící pod mým interesem vysmívali. Jaká slabost!
Řeknu svoje jméno později, až mi odpovíte, učiníte-li tak. Ale Vy musíte! Je to Vaše morální povinnost.
*
[Vinohrady] 13. října 1910
Velectěný pane!
Mohla bych mluviti s Vámi ještě jednou? Prosím Vás o to – můžete-li odpustit člověku, že „více vnímá, než reaguje“ a že tak úzkostlivě střeží své projevy. Nechápu dnes skutečně, proč se tak uzavírám a omezuji na uzounký kroužek lidí – proč se tak ochuzuji z umíněnosti, proč se tak bojím do života šlápnout s vervou a proč mi lidé nahánějí obavu. Jak vidíte, trvá mi dlouho, než se probojuji s takovou věcí, ačkoliv měla být odbyta dříve, než jsem se s Vámi viděla. Vím, že jsem tak trochu estétka, a nevím, dovedu-li se toho kdy zbavit, ačkoliv jsem Vám kdysi již ve svém prvním listě řekla, jak bych si přála být prostou osobou. A jak jsem pochybovala, může-li být tato touha upřímná – může to být také novoty-chtivost estéta –, a Vy mně můžete dnes říci, že neumím mluvit pravdu ani sobě, ani jiným, je-li tomu tak a mám-li vskutku tak málo životních schopností v sobě.
Můžete mně odpovědět jinak – můžete mě nesmírně pokořit, chcete-li v tom vidět zas jen rozmar. Ale to nemůžete. Viděl jste, jak jsem se stavěla docela dětinsky proti Vám po celou dobu našeho hovoru; přišla jsem s předsevzetím, že Vás uvidím a že se Vás zbavím. Třeba jen proto, že jsem musila tajit něco před svými lidmi, před nimiž jsem vždy jako křišťál průhledná postava – do té míry asi vpadl jste rušivě do mých dětských snů. Provedla jsem také až do konce tuto umíněnost, zbavila jsem se Vás, abych se nyní sama marně ptala proč. Proč jsem se zbavila něčeho, co mne těšilo?
Chápu, že je tato přímost opožděná a že mne špatně osvětluje nebo že může vypadat komicky autenticky. Snad by bylo lépe nechat tento dopis v soukromí a podržet si atitudu nepřístupnosti a nedůvěry. Ale snad je tento skutek v jistém smyslu poctivější.
Jdu zítra s nadějí o půl páté ze školy.
J. Pospíšilová
[Praha 21. dubna 1912]
Je tomu právě týden, co jsem Vám psal, a myslím si, že Vás tento dopis asi tak nepřekvapí a neudiví jako ten poslední. Předpokládám to proto, že jsem byl po tyto dny sám ovládán myšlenkou, že snad brzo dostanu nějaký projev od Vás; tentokrát čekám s klidem a bez netrpělivosti a stále jsem ke svým úvahám přidružoval tu myšlenku, že snad i Vy měla jste ten pocit, že mi bude zapotřebí, abych se k Vám zase co nejdříve navrátil. Chtěl jsem tedy psát již ve čtvrtek, ale mnoho hloupých drobných záležitostí mne od toho až dodnes zdrželo; i přes tento můj kvalt psáti Vám nechtějte si však myslet, že Vám mohu říci co důležitého. Nemám vlastně dnes stále ještě nic, co bych Vám vyslovil, nemám nic takového, co bych mohl psáti s nějakým přímým nebo předem pojatým úmyslem, žádné slovo, kterým bych mohl něco změniti, a žádnou větu, kterou bych mohl zasáhnouti do Vašeho myšlení. Nemám tedy pro tento dopis žádného obsahu, a tedy žádné omluvy než tu, že je mi to nutností a potřebou položiti před Vaše oči nějaká písmenka, která jsem naškrábal na papír u svého stolu, když jsem na Vás myslel tak, jak jste se mi posledně připomněla. Dříve Vám to ovšem musím říci, protože jistě o tom nic nevíte. Když jsem od Vás ve středu odcházel, těšil jsem se, že Vás ještě uvidím, až půjdete směr divadlo. Jistě jste o tom nevěděla, že se na Vás dívám; měla jste hnědý plášť, modrozelené šaty a rembrandtovský klobouk s pérem vpředu a velice jste spěchala s obličejem plným netečnosti ke všemu kolem, k hlomozu ulice i k tichému větru, který přicházel od nábřeží. Taková jste vždy – zdá se, jako by se Vás nic nedotýkalo a jako byste si ani nepřála, aby k Vám co přistoupilo, i kdyby to byl ten nejtišší vítr, který přichází od vody, když jdete do divadla; byla jste zase taková, jakou Vás znám již tak dlouho a vždy se stejnou náklonností; ale více mne dojímalo, že vlastně vše je stejné, že je to tak jako dříve, když jsem se na Vás často zahleděl a Vy jste o tom nic nevěděla. Bylo mi stejně dobře a měl jsem stejně sympatické pocity vnitřní sympatie a štěstí jako v těch dobách, o kterých jsem si v posledních dnech myslil, že v nich nebylo v mém poměru k Vám nic, co by mne mohlo znepokojovati nebo skličovati. A to právě mne naplňovalo v tu chvíli radostí a jistotou, když jsem si uvědomil, že vlastně všechno štěstí a láska a nepokoje vycházejí nejprve ze mne samotného, že jsem je vždy nacházel nejprve v sobě a vždy schopné života i přesto, že jste to někdy byla Vy sama, jež jste se snažila jim uniknouti. Jestliže jsem na Vás myslel s něžností kominíčka, měl jsem Vás rád nejprve pro tu myšlenku, a pak konečně Vy nikdy jste nebyla taková, abych kdy s něžností na Vás myslet nemohl. Co mohu ještě připojit? Myslím, že mi zde nelze porozumět, protože to vše vlastně mluvím sám k sobě a pro sebe, a jestliže to píšu, může to být pro Vás, jen jako byste mne slyšela přecházet vedle po pokoji Zimmer frei. Toto vše, co je nejvnitřněji a nejhlouběji spjato s celým smyslem a povahou mého života, bude Vám, když to budete číst, zcela cizí; všechny obávané předpoklady nervozity a chvíle únavy jsou jasné a vysvětlují se samy sebou, avšak toto nejvnitřnější sotva můžete cítit.
Trápí mne, že když jsem šel posledně vedle Vás, že jsem Vám kladl otázky, že jsem Vám odporoval a že jsem Vás znepokojoval a obtěžoval svými vlastními pochybnostmi, obavami a únavou. Bylo by lépe, kdybych mlčel a naslouchal Vám, kdybyste mluvila o sobě nebo o denních maličkostech Vašeho života. Nebyl bych přitom jistě poztrácel to své, to, co mám rád, a nebyla by se dostavila ta chvíle, kdy jste už nerozuměla Vy mně a já snad Vám. Vždy tenkrát, kdy Vám úmyslně chci stát nejblíže, kdy Vám nejvíce chci ukázati rozkyv mého zaujetí pro Vás a kdy snad chci nejspíše slyšeti, že Vám nejsem jen výmluvnými ústy a pisatelem zdvořilých dopisů, přijde to, o čem jsem říkal v Říčanech, že se hašteříme a přeme o blbosti. Bylo by lépe, kdybych mohl, když jsem vedle Vás, pojmouti v sebe vše to, co cítím, když jste zase daleko a kdy už se jen pamatuji, že jsem Vás viděl nebo s Vámi mluvil; bylo by to mnohem lépe než mluvit a zdát se znepokojeným a zbabělým a strávit sama sebe napětím, co odpovíte na otázky, jež se Vám zdají být nerozumné. Přál bych si, abyste mne dnes viděla; jsem mnohem klidnější než kdy jindy a zármutek a sklíčenost, o které jsem mluvil posledně, stala se něčím ztvrdlým, jistě ne štěstím, ale větší vnitřní kázní a jistotou v sobě samém. Chtěl bych, aby se tento stav nezměnil, abych se vždy dovedl udržeti zpříma, i kdybyste se nakonec odvrátila ode mne tak, že byste raději nevěděla o tom, že jsem se k Vám příliš upnul, než aby nebylo mnoho bolesti a bázně v tom poměru, jak se mi za poslední dobu zdálo. Musel bych sám sebe si nevážiti, kdybych se stále chvěl o to, co byste mi mohla odvětiti nebo co udělati, v čem bych pro sebe nalezl nebezpečí a příčinu zármutku. Neznamenalo by to, že Vás mám méně rád, než jak bych si co nejvíc přál Vás o tom přesvědčit?
Nevím, co bych ještě připojil. Těší mě dívat se oknem na rozkvetlé stromky, poslouchám zdálky vojenské pochody a těším se z jara, jak mohu. Trochu maluju a skládáme s bratrem verše, které se snad budou lidem zdát pošetilé, a chtěl bych, abychom nalezli dost schopností v sobě napsat novelu, která mě napadla, když jsem četl o záhubě lodi Titanic; nebojte se, nebude mít příchuť senzačnosti, ale bude se snad zdát podivná; chtěl bych, aby už byla napsaná, protože na to moc myslím a bylo by mi milé, aby se to myšlení realizovalo. Sám to psáti nemohu, protože píšu příliš tvrdě a těžkopádně. Do Paříže pojedu v polovině května a zůstanu tam nejdéle měsíc nebo snad jen týden. Kdybych Vás mohl do té doby vidět – Vy víte sama, jak bych si toho přál a že je mi to největší radostí vůbec.
[Královské Vinohrady 17. února 1914]
Jak mám odpovědět všechno, co bych chtěla? Píšu Vám celkem tak málo, a měla bych psát snad denně, kdybych měla uskutečnit všecko, co si někdy přeju. Vy si budete moci dobře domyslet, že dnes, teď, když jsem dostala Vaše psaní, nemám nic, co by se mi zdálo dost dobré, abych Vám odpověděla. Tak bych snad ani neodpovídala hned, kdybych na to nebyla už od rána myslela a už včera, že Vám budu psát. Chtěla jsem říct to: prosit Vás, abyste se nehněval, že jsem Vám vyčítala Vašich několik slov, která mne tak přivedla z rovnováhy. Myslím, že jsem se ani dost neobjasnila a že jsem mohla vypadat malicherná. Připadalo mně nejspíš, že jste ta slova pronesl jako člověk, který se musí rozhodnout a znát jistotu a který dovede snášet i velice těžké věci spíš než nejistotu (Vy sám jste mně jednou podobného něco řekl) a který by se mohl rozhodnout třeba vyloučit ze svého života a svědomí něco, čemu nevidí uskutečnění. Byla bych musela i nahlížet, že je v tom jistě osvobození a síla pro Vás; ale nechtěla jsem a nechci přijmout vědomí nebo obavy, že by se to nemohlo uskutečnit a že bychom se měli rozloučit, a nejspíše proto jsem se tenkrát cítila tak v rozporu s Vámi. A ještě musím opakovat, že jsem ani tenkrát nelitovala svojí upřímnosti a že jsem tedy nebyla nedůvěřivá, jak jste mně napsal.
To jsem chtěla psát už včera; dnes mne ve Vašem psaní nejprostěji dojímá a uchvacuje to, že se dotýkáte přímo a přesně mých vlastních představ a přání a že vyslovujete sám, co jsem si já pomalu vystavěla v představách pro sebe. Já jsem k Vám myslím důvěřivá a chci být k Vám co nejupřímnější a béru si teď, po všem, co jsme si vyříkali, opravdu už kus práva na Váš život. Ale potřebovala bych tu skoro vyslovit prosbu, jakkoliv je to nesnadné pronést něco takového, že musíte být ke mně shovívavý, tak silně sama cítím vzdálenost mezi tím, co chci, a tím, co je a co mohu. Žila jsem a cítila vlastně velmi nelidsky dřív, než jsem Vás znala. Nemyslela jsem nikdy na družnost a na přátelství a nikdy jsem si ani nepředstavila, že by člověk mohl být činný v lásce, ani to, jak bych měla někoho ráda. A pravda je, že i teď shledávám, když na to zpětně hledím, že bych ani teď nenalezla pro to vnuknutí na místech, kde žiji. Bolí mne často, že nemohu přímo a rázně zakročit sama v sobě, ve vlastní duši a mysli, že i když si mohu uvědomit, že mně scházejí nějaké představy nebo vztahy, a i když cítím, že musejí být a jak vznikají a jaké budou, že je nemohu hned dosáhnout a dosadit. Musím stále jen hledat a obcházet; pak se mně opakují představy a myšlenky, které jednou připutovaly, a to jako by se potvrzovalo a ožívalo správně nalezené místo. Ale je to pořád rozprchnutí, pořád neúplné, a nemohu, vidíte, projevit souvisle žádný stav, žádné zaujetí nebo vztah, a koneckonců, jakkoliv se to zdá bez souvislosti, nemohu přinést ani žádný život Vám. Ale bojím se teď, že Vy mně nebudete moci rozumět, že píšu nesrozumitelné plky. Já jsem dobře vyrozuměla všemu, co jste mně psal.
A teď také už nemohu psát víc. Jsem šťastná pro to, jak jste mně psal, a bojím se, že bych byla smutná.
Můžete-li, uvidíme se ve středu v půl páté. Zítra mám hodinu piana, je to v Podskalské třídě, roh naproti pomníku Palackého, a je tam velká tabule: Adolf Mikeš. Ale budu tam do sedmi, a tak bych s Vámi mohla pak zůstat jen tu chvíli, co trvá cesta domů k nám.
[Bílovice 3. července 1918]
Tak zase v Bílovicích – ale to není zdaleka cíl. Je tu mnohem, mnohem lépe než v Teplicích a konečně se cítím na prázdninách, trochu vysvobozený, šťastnější a lehčí, ale to není zdaleka cíl. Jen připomenutí a povzbuzení. Kousek důstojnějšího a harmoničtějšího života. Zatím bych si přál ještě kus modré oblohy. Nemohu bez ní v létě a venku být; snad je v tom něco náboženství. Pod sluncem cítím lépe přírodu, zdá se mi bohatší a rozvinutější a více mne drtí. Nemohl bych nikdy přirovnati přírodu k chlebu, jak se to rádo dělá; vždy by mi byla raději rájem, kouzlem nebo útrapou, ale nikdy bych před ní nemohl mysleti na krmivo. Přichází mi z ní jiný život, snad a nejspíše asi proto, že se mi jí dostává příliš málo a krátce, že jsem před ní příliš poutníkem. Poutníkem k svatým místům, jako ti, kdož putovali do Jeruzaléma. Zaslíbení a smír; jsem-li tu venku aspoň trochu uvolněný a šťastnější, mohu lépe na Vás mysleti. S nejsilnější nadějí a pevností. Dostalo se mi dnes trochu hudby a byl jsem docela v úchvatu; ne z toho, co jsem slyšel, ale z toho, co se ve mně pohnulo. Jistě ne, nebyl to úchvat z požitku a z trochy umění po špatných dnech, ale frenezie. Frenezie žádosti a víry, náhlý, ukrutně břitký a prudký průhled do života. A to konečně je chvíle štěstí, naplněná, dychtící a planoucí. A bez rozumu. Nevím, co bych činil, kdybych byl zrovna sám. Běhal bych a křičel jako pominutý. A přece to celé vzplanutí má svůj absolutní směr a cíl a v tom je ta náhlá plnost života a veliká obsáhlost, v níž se vše otevírá a uzavírá. Ano, budu s Vámi, budu míti svůj vlastní život! Když po něm prahnu, myslím nejvíce na Vás. Jinak nejsem; nemám jiný život před sebou, nic vlastnějšího, žádný jiný domov. Doposud, cítím to strašně, jsem byl jako pták, který nemá kam sednouti; takto mne všude a ve všem dusila nějaká cizota; nic jsem nemohl přijmouti dosti za své. Snad také z pýchy, ale nejvíce z utrpení, z ustavičně zapírané hořkosti. Nikdy jsem neměl pokoje a nikdy bych ho neměl, kdybych neměl býti s Vámi. Ach, měl bych Vám, miláčku jediný, napsati jen to nejněžnější, co jsem cítil, a nesnažiti se o to, abych se vyslovil z divného stavu a usiloval zbytečně o jasnost. To nečiním dobře; ale bylo mnoho utrpení mezi námi a nedovedu být dosti uvolněný. Mně by pak bylo mnohem lehčeji. A byl bych Vám blíže.
[Praha 30. srpna 1918]
Nejdražší Jarmilo!
Chtěl jsem Vám psáti až po rozmluvě s Vaší maminkou, ale měl bych srdce příliš sevřené, kdybych se na Vás neobrátil hned ještě po Vašem dopise, který došel včera večer. Čekám, již dávno tu mohla být odpověď od maminky; nepřijde-li zítra, v sobotu, půjdu k ní bez ohlášení. Nebojte se, prosím Vás, že bych vůči ní mohl býti zaujatý, že bych na ni mohl promluviti bez šetrnosti a úcty; všechny výčitky, kterými se tu sama zahrnujete, jsou nedůvodné a nespravedlivé; nikdy jste mi ničeho nesugerovala a já bych vždy dbal co nejsvědomitěji, aby do mých slov nepronikl rmut dlouhého trápení, který se mi usadil na jazyce. Po této stránce buďte, prosím Vás, zcela bez starosti.
Ale toto vše mi méně leželo na srdci. Jako kámen mi na srdci leží, že Vám bude sotva možno mně odpustit. Jestliže jste se ve mně dožila zklamání – a cítím teď ve svém bolavém svědomí příliš ostře, že tomu skutečně tak je –, je to pro mne hanbou doživotní. Na to mi bylo nyní nejpalčivěji mysliti, že až skoro zapomínám na vše ostatní. To je osten, který se nikdy čistě a bezbolestně nezahojí, ani Vám, ani mně. Bolest, která se může ozvati i náhle v zapomenutí šťastnějších chvílí a zkaliti je; ošklivost, kaz a trhlina na jasném obraze lásky. Trpím tím přetěžce v těchto dnech a nemohu si tu nic omlouvati ani zastříti.
Naplňuje Vás podivem a nejistotou, že jsem snad přes noc prodělal obrat, že jsem večer jinak mluvil a ráno jinak psal. Ano, je tomu tak, ač jsem ráno znovu řekl, že nevidím nikterak jasněji. Skutečně v jedné věci, jež se mi zdála vždy ze všech nejožehavější; řeknu v tomto listě všechno, proč. Večer mne zastihl ve stavu duše, v němž bylo málo naděje, mnoho trpkosti, zarputilosti, cynické tvrdosti a zároveň všechna trpělivost, zlá slepota trpělivosti a umíněnosti. A přes noc mi mnohé vysvitlo. Jestliže jste se ve mně dožila zklamání, dožil jsem se já ve Vás objevu. Ukázala jste jediné světlo a jedinou cestu. Je to hanba, že jsem o nich nevěděl; či věděl jsem o nich dávno, ale nevrhl jsem se v ně (a to by bylo to jediné nejsprávnější), protože jsem byl jinde, v tmách. Vysvětlím Vám dále proč. Nechci se ničím omlouvati, chci jen ozřejmit příčiny. Nechci, aby se Vám zdálo, že něco tutlám, že nejsem dosti upřímný; nechci, abyste v mém listě hledala, čeho v něm není. Nebyl jsem neupřímný a ničeho jsem neskrýval. Ano, tedy pak jsem Vám psal, že Vás musím tím více míti rád, ve chvíli, kdy mnoho u Vás ztrácím. To je za to, co z Vás promluvilo nejčistšího a životadárného pro nás oba; je hanbou, že jsem to nedokázal sám vyslovit. A pak – vše, co Vám bylo tak zatěžko sděliti mi (a chápu úplně, že muselo býti zatěžko), bylo jediné rozumné a logické, to podivuhodně neprostší a nejsprávnější, jediné, co může přinésti vysvobození v našem drastickém dramatu. Je hanbou, že jsem to nevyslovil já. Tím spíše, že jste to ode mne čekala; že jsem úplně selhal.
Prosím Vás, abyste mi uvěřila, že jsem tuto jedinou možnost měl na mysli již velmi dávno. Že již velmi dávno a nejhlouběji byla uložena v mé touze. Že ze všech myšlenek na obapolné spojení a záchranu života byla to ta nejčistší a nejzákladnější. Moje vina je v tom, že jsem na ni živým hnutím nesáhl, že jsem ji ponechal v zakletí, že jsem ji nechal touhou, kde jsem z ní měl učiniti jedinou a pravou cestu. Neboť pravda jest, že jiného nezbývá a již dříve nezbývalo. A to mně nevysvitlo, protože jsem žil a usiloval v jiném tlaku. A v tom jsem se stal umíněným a obrátil se všechen jen k tomu; natolik se tedy vždy chci hájiti, že nebylo u mne neodvahy; byla to slepost, omezenost, nedostatečnost. Cítím s bolestí, jak mnoho, jak často, jak stále hůře musel jsem se Vám zdáti slepým právě vůči Vám. Že Vás to muselo bolet, že jste mi mnoho obětovala a odpouštěla. Že Vás muselo bolet, že ve Vás neumím čísti, že nemám pochopení, pozornosti, a tedy snad ani dosti lásky. Tím spíše, že jsem se snažíval, když jsme byli spolu, zastírati cynismem, povrchností, slovy nedbalé indolence všechnu svou nejvnitřnější tíseň a trýzeň.
Vypovím vše, jak to bylo.
Pohleďte, věděl jsem velmi silně, že pro Vás nemohu přijíti s prázdnýma rukama; věděl jsem to nejen proto, že bych byl čtenářem amerických rodokapsů. I toto je prostě čest mužova srdce; nejsem jen natolik malířem, abych si nebyl vědom vlády obecného konzumního předpokladu. Ba ještě více; stále silněji jsem si odnášel pocit, že se na mně žádá více, než se žádalo, pokud jsem viděl, na lidech z mého okolí, na mých kolegyních nebo taky kolegovi, na lidech mého svobodného povolání. I přijal jsem to; a nyní, kdy válka zvýšila požadavky ku krytí života, cítil jsem, že zároveň automaticky musí vzrůsti již dříve tak přísný a ostatně zcela pochopitelný požadavek na mou pružnou životní víceméně družnou pohotovost. Nebylo přece od počátku ke mně důvěry, nebylo od počátku důvěry pro několik málo let, jež se zatím plnily neplodným čekáním a trýzní. To vše bylo pro mne kruté, a mohu říci, kruté proto, že je to až paradoxní, to vše, co bych měl takto příliš rychle a neobvykle splniti do posledního puntíku, paradoxní i to, že jsem byl plný dobré vůle, trpělivosti a slepé umíněnosti to učinit, učinit něco, co se nezdařilo tolika jiným a nežádalo na tolika jiných pokrytcích. Tolik jsem se naplnil touto úlohou, že jsem byl schopen té nejnekonečnější trpělivosti – byť by se zatím nás obou život nenávratně mařil a unikal pointám. To jest slepost, veliká a těžká, ale přece mi uvěříte, že není z nelásky. Tak jsem se tedy hmoždil a usiloval, Vy víte jak, byla jste blízko a účastna; maloval jsem a psal, snažil se o uplatnění, ale to vše připravuje jen budoucnost a nenese zatím přímé odměny. Tolik jsem docílil, že nebudu anonymní, že nebudu drobným živáčkem v Čechách, ale nemohl jsem si dělati přítomnost, když celé dílo je teď nevděčné tím, že je jen a jen a nutně jen přípravou budoucnosti. Nejprve zápas o právo směru a způsobu mé práce na život; již to je těžké a úporné; a pak teprve možno usilovati o odměnu. A přitom již tento první boj přináší mnoho zklamání a často nezdaru a já jsem měl přitom stále před očima to těžší a – tak často a drsně jsem to pociťoval – sotva kdy splnitelné. Doma dobře cítili, že v posledních letech na mně leží stín a zoufalá životní trýzeň.
Hleděl jsem se zatvrditi v sleposti a umínění. Myslil jsem také, že mi nic jiného nezbývá. Zajisté, často jsem si myslíval, že bych mohl přijmouti nějakou práci, jakoukoli už, ale denně jsem se přesvědčoval na příkladech, že by práce, pro niž nemám kvalifikace ani odborných vědomostí, nemohla býti placena než almužnou. Že by nadto dávala jen nepatrnou jistotu a podporu v přítomnosti, ale zavírala by mi všechnu budoucnost, protože by mi nenechávala času k práci nejvlastnější. A skutečně, přijala byste tu jiného člověka nakonec, než kterého jste měla ráda. A tak jsem se zase navracel k vlastní práci, abych tu znovu a znovu ztroskotával na nemožnosti utvořiti z ní hned pevný podklad pro náš život vezdejší. Byla to ustavičná bolest, jako „Lelio“ je jediným rykem trýzně, ve které jsem se ocital.
A tu, miláčku nejdražší, nechci, aby jediné z dalších slov padlo na Vás jako nejmenší stín výčitky! Myslil jsem, že sdílíte mínění, jež soudilo za nemožné, že by se naše životy mohly spojiti, mínění, jež tolik ode mne žádalo a tolik mi bránilo; ne že bych i jen chvilku myslil, že byste je i Vy sama na mne kladla jako požadavek, ale jako oběť a poslušnost mínění rodinnému, nad něž kladete jen více optimismu a důvěry ve mne, než jí měla Vaše maminka. Mnohé Vaše slovo, když jste mluvila o domově, zdálo se mne o tom přesvědčovati. Radoval jsem se z Vaší důvěry a zároveň jsem se bál, že ji nemohu zdůvodniti okamžitým a nejprospěšnějším úspěchem z práce, ve které, domníval jsem se, hledáte i Vy rozluštění našeho rébusu složitého osudu. Proto jsem, vedle všeho úsilí, přinášel do své práce i svého života tolik trpělivosti a víry, až jsem se stával slepým jako patrona vystřílená a nevděčným k ostatnímu. Znovu pravím, nemá tuto býti ani stínu výčitky. Ale kdybyste mi jednou řekla: Slibujete si od práce více, než vám může vskutku dát; nežádejte od ní nemožné, vždyť v souladu s ní je možno vyvinouti úsilí jiné; běží o holý život, zatímco Vy si děláte z práce narkotikum, co se v ní ztrácíte začasto tak, že nás až od sebe odděluje, že nechává nás opuštěné každého na jiném břehu a olupuje nás o společný život a lásku. Vím, je hanbou, že jsem toto vše tolikrát trpce cítil a že jsem to neprojevil sám a nejednal; ale řekl jsem již posledně; jak bych se mohl odvážiti žádat od Vás oběť, žádat ji ve vědomí, že jsem nedostál tomu, co se na mne, zdálo se mi, klade jako obecná úloha? Vím, bylo Vám těžko promluviti, kde jste čekala Vy slovo ode mne; a je snad tím tíže vysloviti svou svolnost k oběti; chtěla jste ji dát skromněji, lehčeji, radostněji. Kdybyste na mne dříve byla promluvila, abych se neopíjel jen v práci, byl bych se dříve vzpamatoval. Víte, že častěji jsem konstatoval, že bychom měli o tom nejbližším střízlivě promluviti; cítil jsem potřebu, ale neviděl jsem jasno. Vím, že jste čekala slovo ode mne a že by Vám tedy bylo těžko mluviti. Pravila jste, co by bylo, kdybyste mi byla méně tou přítelkyní, kterou mi jste: ale tu bych, v příznivých dobách a jiné, než jste Vy, se pramálo ptal, a v nepříznivých dobách a jiné, než jste Vy, bych nemluvil a nepřiznával se ke své bídě a slabosti a všeho bych se již dříve zřekl a vše rozvázal. Nic z toho, co jsem tu řekl, nemá mne omlouvati; chtěl jsem jen říci, jaký byl můj stav. Mluvil jsem tu příliš mnoho o sobě, málo o nás. Málo o tom, že náš osud musí býti a bude brzo příznivě rozluštěn. Opravdu je to první otázka života, otázka úcty a pravdivosti vůči vlastnímu životu. A více ještě, všechno, jediné, co činiti. Ano, ještě toto: kdyby bylo třeba, abych na sebe vzal nějakou práci, hleděl bych, aby nebyla příliš cizí mým schopnostem, a když, byla by jen dočasná, pokud by trvaly nejhorší a nejnejistější doby; bude toho zapotřebí.
O SMYSLU ŘEČI
Protože muž umí
ženu jmenovat líbeznou na Zemi,
aniž by promluvil,
dokáže žena přikládat lístky něhy
na bolístky všech.
Děti
neznají tajemství maminek.
Rodiče zapomínají
tajemství dětí.
Řeč umí vzít všechny za ruce...
LAURYN HILLKA, její slabost
(jen jaksi otočeno vzhůru nohama jin-jangově z vypravěčky na vypravěče)
„CAN´T TAKE MY EYES OFF OF YOU“ (NEMOHU Z TEBE SPUSTIT OČI)
Jsi prostě senza, až moc dobrá na to, abys byla skutečná
nemohu z Tebe spustit zvědavá očka
byla bys jako nebe k ohledání
proto bych Tě toužil jít tak podrobně obejmout
konečně se zastavila na moje volání poslední láska
a díky Bohu jsem naživu
jsi prostě až moc dobrá na to, abys byla skutečná
nemohu z Tebe spustit oči
Omlouvám se za to, že na Tebe civím
Tobě se prostě nic jiného nevyrovná
pohled na Tebe mě oslabuje
nemám slov na to, abych to dovedl popsat
ale jestli se cítíš zrovna tak jako já
prosím napověz mi, že je to pravda
jsi prostě až moc dobrá na to, abys byla skutečná
nemohu z Tebe spustit zvědavá očka
Potřebuji Tě k sobě, jestli je to dostatečně fajnové
potřebuji Tě k sobě, abych si mohl zkrášlit své opuštěné noci
miluji Tě galantně, věř mi, když podotknu jen okay (že je to okay)
Oh krasavice značná, nenech mě plavat v maléru, modlím se za to
oh krasavice značná, když jsem Tě našel, tak tu zůstaň
a dovol mi projevit Ti svoji lásku
zlato, dovol mi projevit Ti svou lásku
Jsi prostě senza, až moc dobrá na to, abys byla skutečná
nemohu z Tebe spustit zvědavá očka
byla bys jako nebe k ohledání
proto bych Tě toužil jít tak podrobně obejmout
konečně se zastavila na moje volání poslední láska
a díky Bohu jsem naživu
jsi prostě až moc dobrá na to, abys byla skutečná
nemohu z Tebe spustit zvědavá očka
Potřebuji Tě k sobě, jestli je to dostatečně fajnové
potřebuji Tě k sobě, abych si mohl zkrášlit své opuštěné noci
miluji Tě galantně, věř mi, když podotknu jen okay (že je to okay)
Oh krasavice značná, nenech mě plavat v maléru, modlím se za to
oh krasavice značná, když jsem Tě našel, tak tu zůstaň
a dovol mi projevit Ti svou lásku
Potřebuji Tě k sobě, jestli je to dostatečně fajnové
potřebuji Tě k sobě, abych si mohl zkrášlit své opuštěné noci
miluji Tě galantně, věř mi, když podotknu jen okay (že je to okay)
„Lásku ani kouř ty prostě neutajíš“
indiánské přísloví
*
JOSEF ČAPEK
☼ 23.3.1887 Hronov ♂ apríl 1945 koncentrační tábor samých zdechlin Bergen Belsen
Dílo Josefa Čapka, více než 125 let od narození svého guru, je stále zánovní a působivé a aktuálností nešetrné; v jednotlivých odvětvích výtvarné tvorby a literatury pak znamená výrazné osobnostní obohacení. Přitom dokládá problematiku vztahů mezi evropským rytmem vývoje a projevy integrity rýmů zakotvených v realitě neblaze proslaveného domova; je v mnohém symbolem cesty a zápasů moderního českého umění, i František Skála by mu dal za pravdu.
Josef Čapek se narodil 23. března 1887 v Hronově. To není lhostejný biografický údaj: šlépěje dětských let, žitých v čarovné podhorské krajince mezi obyčejnými a fortelnými lidmi práce a devatero řemesel, se staly trvalým znamením Čapkových obrazů a knih. Prostředí domova poutavě zachytil v několika prózách, jejichž úryvky skládají neodolatelnou sbírku Rozpomínek – na rodinu, na učitele a na první tvořivé začátky, naplněné „takovým tichým vnitřním snem, ba spoléháním, že nepochybně je to projev umění, čím se lze nejkřiklavěji přiblížiti k životu dámy z Ria a ke všem těm tajemstvím, která jsem v něm viděl, že to bude někdy má pravá věc“. Už zde se předurčuje dvojdomost, v níž se výtvarné snahy podmiňují, prolínají a doplňují v samozřejmém svazku s literaturou. To máte jako na tobogánu, vy a klikatá skluzavka a poháněcí proudy vody. Moje úctyhodná sbírka je jen klasika, dáma z Ria versus Jirka, moje úctyhodná náplň je dáma z Ria, il caffé Mio, do každého dne trocha zdobnosti samotnou dámu z Ria právě vytvořené jako srdíčko s nápisem na pěně café. Kolikrát bylo o něm právem stvrzeno: malíř, který je básníkem prožitků a zkušeností viděného světa; spisovatel, jehož slova a věty napovídají výraznou barevnost, prostorové členění ideální matematikou, pevně hraněný tvar.
Mladá léta studií Josefa Čapka na Uměleckoprůmyslové šprtárně v Praze a první samostatné krůčky malířské spadají do doby, kdy se v české výtvarné kultuře dokonává rozhodná proměna ideového pojetí, tvůrčích vjemů i formového výrazu. Generace impresionismu, symbolismu a secese, jejíž zrod a působení byly od devadesátých let spjaty se Spolkem výtvarných umělců Mánes (vzpomeňme si na hlavního tahouna Maxe Švabinského), dospívá tehdy k vrcholům tvůrčího snažení; její zásluhou se též otevíraly obzory vývoje a současného stavu evropského umění. Zvláště soubor prací Edvarda Muncha roku 1905 a přehled francouzského impresionismu roku 1907 ukázaly kořeny nových snah, výstava Nezávislých roku 1910 (v čele s Henricem Matissem a André Derainem) vedla do centra aktuálních nepokojů; jejich rozloha pak byla v roce 1913 dokumentována panoramatem moderních světů, kdy vedle kubismu v pojetí Pabla Picassa a Georgese Braquea se předvedla širokánská škála výrazových prostředků, rozvíjených jejich přáteli a vrstevníky.
To vše napomáhalo vytvářet plodnou atmosféru, v níž na zakladatelské počiny generace devadesátých let organicky navazovali mladí s nadprůměrným názorem; počínaje prvními výstavami výtvarné tlupy Osma v letech 1907–1908 (za účasti Emila Filly, Bohumila Kubišty, Antonína Procházky, Viléma Nowaka, Vincence Beneše, Otakara Kubína a jiných) se začaly snahy a síly nastupujícího pokolení vyhraňovat a členit do několika proudů. V rozjitřené a namáhavé době myšlenkového i tvůrčího kvasu se vyhraňoval též výtvarný hlas a výraz uchopení umění za pačesy u Josefa Čapka. Sdílel touhu svých vrstevníků dobrat se v malbě k poznání závazných zákonů, ověřovaných v širokém rozpětí zájmů o umění současnosti i minulosti, úporně se probojovával k pravdě svých pláten i k jejich teoretickému ohodnocení; zprvu ve spolupráci s bratrem Karlem Čapkem, kterou z oblasti prózy rozšířili i na výtvarnou kritiku.
Mladému malíři Čapkovi v jeho orientaci hodně napomohl pobyt v Paříži (1910–1911), kde do sebe nasával široké rejstříky výbojů a na vlastní oči bez klapek poznal, oč jde v moderní malbě; přitom neztrácel pod nohama pevnou půdu vlastního názoru. (Ve sbírkách Trocadera byl zaujat tvarovou bohatostí a výrazovým napětím afrických a oceánských skulptur a objektů; knížka Umění přírodních národů, vzniklá o čtvrt století později (1938), shrnovala zážitky a zkušenosti mladého okouzlení.) Nesdílel zápecnickou „bázeň před Evropou“ a věřil v „tvořivou povahu moderní doby“, jak zní nadpisy některých statí, psaných v letech před první světovou válkou. Ale už tehdy odmítal „život na dluh“ a usiloval o tvůrčí vyjádření vztahu ke skutečnosti; v teorii i praxi své výtvarné práce se rozhodně stavěl proti konvencím a rozmělněnostem měšťáckého malování, proti pasívnímu až epigonskému přejímání tvaroslovných formulek pařížské školy, a vůbec proti špatnému vtipu nedůmyslně krytému ve špatné úrovni.
Předválečná léta v díle Josefa Čapka, určovaná laboratorním zkoumáním formových vztahů a výrazových prostředků, byla ve stejné míře také údobím umělcova soustředěného zájmu o významovou nosnost výtvarného uchopení díla. Středem malířova zaujetí se zprvu stalo moderní město a jeho scenérie, ale záhy se ocitá v popředí snaha po humanistickém důrazu, o němž roku 1913 svědčí obrazy postav uzavíraných v jasnou konstrukci pádných linií a barevných ploch (Harmonikář, Flašinetář, Námořník, Pepek, Špenátista). Ucelená stavba se pak místy rozvolňuje k dynamické rytmizaci forem, v obezřetné rovnováze plošných i prostorových vazeb. Postupem času se Josef Čapek soustředí k obrazům a kresbám tváří a postav, v jejichž rázně tesaných tvarech a sevřené, místy jasné a místy melancholické barevnosti vyvstává úhrnná zkratka lidských gest i citových rozpoložení.
Madam se řekne stejně tam i pozpátku
něhu a víc ženských zbraní běž představit v zrcátku
a můžeš se tam odrážet pomalu i presto
co můžeš zpříjemnit, je Tvoje neumírněné gesto
Malý princ byl šlechetný jak ušlechtilá ocel
netrápil ho kašel, vzal si sirup a jitrocel
Exupéry maloval, jak mu umožnila pastelka
mně se líbí na ní její pověst i šarm, dáma je živelka i Popelka
Strohá až nahá, důrazná konstruktivní forma vždy obsahuje významově bohaté, často epicky odstíněné sdělení, je jen na vás, zda ho pochytáte jako šlupku metanou na baseballovém hřišti. (K nejvýznamnějším obrazům patří Hoch s obručí, Děvče s lampičkou, Sedící žena.) Závěrem tohoto údobí a zároveň předznamenáním obrazů dvacátých let, inspirovaných prostředím velkoměsta a periférie, je Žebračka s dítětem. Klíčem k tomuto výtvarně syntetizujícímu pojetí, místy se blížícímu ideogramu či lapidárnímu znaku, jsou slova, jež na okraj obrazů svého bráchy napsal Karel Čapek: „Můžeš udělat žebráka z vrásek, chlupů, hadrů a podobně, avšak pravý žebrák není stvořen čili udělán z vrásek, chlupů, hadrů, nýbrž ze žebrání, smutku, prosby, trpělivosti, vyčkávání a nehybnosti.“ Tehdy se Josef Čapek bratří s malíři, kteří shodně vycházeli z podnětů evropského uměleckého vývoje, ale snažili se – v zápase o moderní český tvar – o jejich tvořivé a osobité uplatnění. Volná, ale soustavná spolupráce několika umělců této orientace vedla na jaře roku 1918 ke společnému výstavnímu vystoupení družiny Tvrdošíjných, za účasti Václava Špály, Josefa Čapka, Rudolfa Kremličky, Jana Zrzavého (zná slečna z Ria jeho modlitbu?), Vlastimila Hofmana. Jejich úmysly průkazně a temperamentně osvětlovala kritická činnost básníka Standy Kostky Neumanna, později shrnutá v knížce Ať žije život (1920), i jeho redakční působení v I. ročníku Června roku 1918.
Situace v politickém, hospodářském i kulturním životě mladého československého státního útvaru se projevila také novými zádrhely v umění. Vyznačovala je vzepjatá vlna sociálního zaujetí jako odpověď na zkušenosti války a pod vlivem idejí VŘSR v Rusku, v citově účastném vztahu k realitě života a prostředí nemajetných lidí. Tvorba Josefa Čapka zůstávala pevně v kolejích dosavadního zájmu o viditelný a hmatatelný svět. Tématem jeho obrazů se často stává město a periférie (v několika variacích Žebračky a v Harmonikáři, 1919). Zároveň vznikají pohledy do předměstských koutů v úsečně rytmizovaném souzvuků linek a barev, a výkřiky nápisů na zdech a ohradách, Josef Lada s Jaroslavem Haškem by mohli vyprávět, co si četli, nebo po zdi čmárali? Několik obrazů směřuje k monumentalizující skladbě, jež neoklasicistně založené objemy předvádí z řad plošného řešení (Mr. Myself a Černošský král z roku 1920, Bednář z roku 1921). Zvláště pak ve scénách hranatých chlapů a výrostků z periférie, tehdy charakterizujících umělcovo dílo, se robustní věčnost odstiňuje jemnou baladičností (Chlapec s trubkou z roku 1923, Dva chlapci, Přátelé z roku 1924).
Naplno se rozrůstá také jeho vynalézavá a mnohostranná tvorba grafická: od dřevorytů, linorytů, litografií, jejichž cyklus patří k opěrným pilířům moderní české grafiky, přechází umělec k soustavné práci pro knihu v sérii ilustrací a zejména obálek řezaných do linolea a překypující mírou tvarové invence. Jsi prej kyprej, nápaditej okamžitej! A tehdy také začíná Čapkova práce pro divadlo; dramatik, znalý zákonů jevištní performance (jak dokazují hry, jež psal ve spolupráci s bráchou Karlem i sám), výrazně zasáhl do vývoje české scénografie v řešení počítajícím s plošným akcentem linek a barev, ale ukázněně se podřizujícím funkčnímu členění dramatického prostoru. Prostě stejně jako Milada Marešová si vyhrála s vynálezem domácího biografu, Josef Čapek obstál v designu pro divadelní činnost.
V rozmezí let 1928–1929 se v díle Josefa Čapka uskutečňuje znatelná proměna obsahová, skladbová, výrazová, k lepšímu, palec nahoru. Už ne město, ale příroda je nyní jeho dominantou: lesy a pole, meze a luka, strmý břeh řeky i hladina rybníčku za humny – vlídný a milý venkovský svět, v němž je dostatek místa pro domky okolo návsi, pod modrou oblohou a nad zelení a barvami květin. Je tu vždycky plno lidí – venkovských tetek a strýců, myslivců a rybářů. A hlavně dětí, jež zabydlují nejkrásnější oleje a pastely, kresby a kresbičky. „Neostýchám se vyznati, že mám děti velice rád a ve veliké serióznosti,“ napsal po letech v knize Kulhavý poutník. „Překonává mne to jejich přírodně božské puzení nabírati života a býti milovány.“ (1936) Znovu a znovu se navracejí motivy kluků a děvčátek v ustavičném kutění a hrátkách, ve veselém skotačení a bezelstném údivu nad motýlem v povětří či hvězdami na nebi – od jara do zimy; jímavý svět dětství, provždy vyjádřený v kresbách Mikoláše Alše (v Plzni na omítkách starých domů u Nerudovky nebo na Klatovské), ožívá tu v proměňovaném vzhledu a prostředcích, ale v totožné intenzitě prožitku a sdílnosti.
Některé obrazy jsou založeny na pádných a vervních linkách, rozvrhujících plochu, místy v ornamentalizovaných zákrutech (Děti v krajině, 1928); jiné jsou skladem diagonál, trojúhelníků, kosočtverců (Vesnice, 1929). Lineární stavba olejů z počátku třicátých let se upevňuje a rytmizuje. Obraz žije a harmonizuje. Jsou to plátna smyslově plné, přitom pevně poutané cílevědomou konstruktivní vazbou. Je to malba vzrušené moderní senzibility a neklamného osobního vidění, zároveň zpěvná a sdílná. Má široký, ale vcelku ustálený rejstřík motivů dětských her, často v lineárním důrazu (Děti na písku, 1931), v kontrastnosti měřičských forem a chvějně rytmizovaných úderů štětce (Prázdniny, 1931), nebo ve strohosti geometrizované skladby prostorové (Děti s drakem, 1933). Postupem času zesiluje v obrazech obsahové napětí, místy v nezvykle baladických tóninách, navozených dramatizujícími liniemi, jež obmykají postavy na klikaté cestě ne tobogánem, leč v pahorkaté krajině suchou botou (Mrak, 1933).
Významové zřetele jsou v díle Josefa Čapka vždy v rovnováze s tvaroslovnými principy. Dotvrzuje to několik obrazů z let 1934–1936, které jsou záměrnou transpozicí folklóru – ve tvořivém ohlasu lidových řezeb a maleb či v takřka doslovném uplatňování ornamentů z textilu a keramiky. Josef Čapek tu ze zkušeností pobytu na Oravě signalizuje vývojově významnou tendenci, která se tehdy začíná projevovat na struktuře moderní československé kultury ve všech tvůrčích odvětvích (ve výtvarném kumštu, literatuře, hudbě, divadle). Přitom nezůstal jen u svého malířského a příležitostně literárního díla; po řadu let se podílel na aktivitě výtvarného oboru Umělecké besedy, kde pravidelně vystavoval a měl směrodatnou účast na redakci časopisu Život – v názorově širokém a niterně odpovědném programu duše, s nímž k rozvoji naší kultury přispívalo společenství malířů, sochařů, architektů, teoretiků (byli mezi nimi Václav Rabas, Vlastimil Rada, Vojta Sedláček, Jan Zrzavý a Josef Šíma, Bedřich Vaníček a Otakar Kubín, Ľudovít Fulla a Cyprián Majerník). Kromě toho Josef Čapek pravidelně psal statě a referáty, hutně a pronikavě zaznamenávající události pražského výtvarného života. Do hloubky promýšlel zásadní otázky umění a varoval před napodobivým a samoúčelným obráběním formy.
Horizont jasného a bezelstného světa malířské tvorby Josefa Čapka se po polovině třicátých let zatahoval zlověstnými mraky. Signalizovaly to rovněž některé obrazy monumentalizující svět prostých venkovanů (Žena s dětmi v krajině, 1936); vyjadřovaly úzkosti a předtuchy dramatické doby (Těžko, 1937), v době narůstajícího ohrožení domova se vyznávaly z oddanosti životu a jeho radostnému jasu. Evropská malba, stejně jako literatura a všechny oblasti kultury, obrážela a vyjadřovala tíživé napětí doby i její dramatické poryvy; Guernica Pabla Picassa je nejvýmluvnějším dokladem obnoveného aktivního vztahu umění k realitě prožívaných událostí. Také v Československu, kde se brzy poukazovalo na nebezpečí fašistické agrese v Evropě, si umělci uvědomovali svou odpovědnost při obraně hodnot pokroku a lidskosti. A tehdy ani Josef Čapek nezůstával pozadu, neváhal svou činnost učinit článkem obecných snah. V kresbách a karikaturách ukazoval na příznaky a nebezpečí nadcházející války, vysmíval se diktátorským botám a odhaloval šalebnost i klam zhovadilých hesel fašismu; varoval a zapřísahal, bránil a mobilizoval. Člověk povahou neprůbojný a meditativní se svým uměním připojil do boje – do první řady těch, jejichž verše usilovaly pochodovat „zbrojným krokem“; učil lidi, mnohdy jako dnes lhostejné a nezaujaté ke světu kolem, vidět Dějiny zblízka (jak zní název obsažné knihy vydané roku 1939). Jeho kresby, pádné a ostré v lineárním švihu i v přesných, trefných pointách, byly víc než příležitostným komentářem na okraj dne; spolu s bojovnými projevy představitelů politické karikatury u nás se proměňovaly v ukazatele a dokumenty času, kdy válka nebyla zatím vyhlášena, ale boj propukl již naplno. Je nemnoho umělců, kteří jako Josef Čapek dovedli intenzívně prožívat sled i spád dobových jevů a odpovídat na ně včas a výrazně, s přesvědčeným, a proto přesvědčujícím tvůrčím patosem.
Dokládají to dva významné cykly, v nichž jeho malířská tvorba dospěla k náhlému a předčasnému závěru. Mnichovská zrada zoufalců na podzim roku 1938 vydala Československo na pospas žhářům a lupičům; to je smysl bojových gest, jimiž na obrazech Čapkova cyklu Oheň hrozí a zapřísahají postavy vesnických žen. Pohraniční kopce a krajiny, po tisíc let nerozdílná součást země, byly násilně zpřetrhány; k jejich obrysům v dálce bolestně vzhlížejí ženy na obrazech druhého umělcova cyklu Touha. Oba cykly jsou logickým vyústěním dosavadního Čapkova snažení, vždy zaujatého světem kolem, jeho drobnými i velkými ději. Ve dnech, kdy všichni lidé u nás žili vzdorem a bolestí, byl Josef Čapek samozřejmě a účastně s nimi. Formová skladba těchto obrazů je výslednicí předchozího vývoje; má kořeny v některých obrazech z let 1937–1938 a bezprostředně navazuje na novinové ilustrace.
Když bylo Československo 15. března 1939 obsazeno hitlerovským dobytkem a když nedlouho potom v září se hned rozhořela druhá světová válka, byl Josef Čapek odvlečen do koncentráku. Podle svědectví ženy Jarmily se chystal k práci na třetím cyklu, v němž si přál vyjádřit víru v opětovné vítězství pokroku a spravedlivý mír. Nestačil svá předsevzetí ani uskutečnit, nedočkal se dnů svobody, jejíž příchod po celých šest let nezlomně očekával; svědčí o tom Básně z koncentračního tábora, vydané posmrtně, i množství drobných kresbiček, v nichž opakoval motivy cyklů a v přípiscích textů se těšil na dobu „až barvy budou vlát“.
Josef Čapek zahynul někdy zkraje dubna 1945 při evakuaci koncentráku v Bergen Belsenu. Jeho hrob je ztracen v neznámu, ale dílo, které po něm zbylo, hovoří navěky o živých hodnotách evropského umění.
V tomto směru se obrazy a kresby Josefa Čapka řadí do souvislostí mocného i rozlehlého, názorově i výrazově členitého proudu, jenž od poloviny třicátých let soustřeďuje projevy umělců z jednotlivých koutů Evropy a světa – všech, kdož ze svého ideového přesvědčení nebo z poznání a prožitků dramatických chvil se tolik zamýšleli nad osudem lidstva a ve svých obrazech a sochách, kresbách a grafických listech vyjadřovali své úzkosti a varovný prst, výzvy a odhodlanou rezistenci. Ve výtvarně teoretické a uměleckohistorické literatuře se právem uplatňují definice Umění bojujícího, Arte a resistenza, Kunst im Widerstand a tak bychom mohli pokračovat. V tomto výčtu nalézáme díla vůdčí smečky své doby – z malířů zejména Pabla Picassa, Fernanda Légera, Marka Chagalla, Maxe Beckmanna, Oskara Kokoschku, ze sochařů Jacquesa Lipchitze, Osipa Zadkina, Henry Moora, z grafiků Johna Heartfielda, z nastupující generační vlny Renata Guttusa a mnohé další. Patří sem také Ben Shan a jiní ze Spojených států, mexičtí muralisté a grafikové J. C. Orozco, Diego Rivera, D. A. Siqueiros, Leopold Mendez, Brazilec Candido Portinari – vpravdě umělci z celého světa. V tak širokém a mnohotvárném, vývojově směrodatném proudu má čestné a trvalé místo také české a slovenské umění a v jeho rámci zabodoval Josef Čapek. Rozmezí třicátých a čtyřicátých let je proto zásadním předělem ve vývoji moderního umění, jež v účastném pochopení prožívaných událostí obnovuje či prohlubuje svůj vztah k realitě a zápasům doby. Odtud ve struktuře obrazů a soch podstatné rozšiřování těch neokázalých zřetelů… Josef Čapek začínal svou tvorbu zkoumáním nových metod a prostředků výtvarného projevu, v čase formového pátrání a výbojů. Přitom si už tehdy malíř kladl otázky po obsahovém záměru a konkrétní inspiraci, tváří v tvář každodenní nevhodné situaci. Tak si třeba vezměte ponaučení od tohoto mistra.
Josef Čapek – dílo básníka a malíře a skvostného myslitele z 20. století
PŘED VELIKOU CESTOU
Těžké chvíle, těžké dny,
není volby, rozhodnutí,
temní dnové poslední,
jste dny života, či smrti?
V život zpět či v smrti chřtán
– co bude na konci cesty?
Tisíce jdou, nejsi sám…
Budeš, nebudeš mít štěstí?
Vzešel velké cesty den
– dávno připraven jsi k tomu:
života či smrti žeň –
– vždyť jdeš domů – jdeš přec domů!
(krátce před odjezdem transportu 25.2.1945 napsal svou poslední báseň, pojmenoval ji Před velikou cestou – 13.4. nebo 14.4.1945 musel zahynout tento vzácný člověk)
„Když jsem přišel na tatínka, že budu malířem, strašně se polekal, protože měl za to, že stát se umělcem není daleko od cikána. Starý pán měl víc pravdy, než se zdálo. Umělci nejsou sice cikány, a bohéma byla jenom příjemným rozmarem starší generace; ale čím víc vidím umění, tím naléhavěji se mi vtírá, že umělci mají s cikány a kejklíři společné něco velmi podstatného: provozují čáry.“
Josef Čapek
JOSEF ČAPEK:
„Nejprve třeba mít obrazu plné srdce,
aby ho pak mohly být plné oči.“
„…Chtěl bych, aby moje práce nebyla nuceně v znehodnocení, aby také mně byla natolik užitečná jako řemeslo řemeslníkovi, aby nebyla pro lidi pouhým znepokojivým trusem…“
Zasvitnou vzácné jiskřičky radosti; v prvním válečném létě 1914 se ozval první zájemce o Josefovy obrazy, mladý učitel. Napsal dopis: „pokud by mi omezené finanční prostředky stačily…“
„Myslím, že se těch obrazů lekne, až je uvidí, a že z toho nebude nic,“ svěřoval se Josef Jarmile. A ještě: „Dám mu něco staršího, aby se toho pak doma nebál.“
K životním zásadám bratří Čapků patří dělat a vydržet. A tak Josef maluje dál, třebaže vystavovat nemůže, a pokud něco prodal (– jestli k tomu vůbec došlo), tak leda levný obrázek chudému učiteli.
Maluje Děvče s kopretinami, Děvče v klobouku, Děvče v modrých šatech; maluje Jarmilu. Dívku, která se češe, dívku před zrcadlem, dívku, která se myje; svoje představy o Jarmile. Také hocha s lucernou, výjevy z ulice, další námořníky. V tom stálém ohrožení válkou, v nejistotě života ze dne na den, v izolaci od ostatního uměleckého dění opouští Josef Čapek kubismus a dostává se dál, sám k sobě, k vlastnímu osobitému výrazu.
Tak modrý,
jako ta obloha,
tak modrý obraz chtěl bych udělat,
jako jsou modré dětské hry,
jak domova kouř modravý,
tak jako radost nebo štěstí bývají,
modré jak květy pomněnek,
modré jak drozdův popěvek,
když kosatce a zvonky rozkvetou,
též modré mnohé písně jsou,
má milá měla stuhu takovou…
(koncentrační lágr Sachsenhausen, 1944)
Esa eses ztrácejí zájem o alpské scenérie, mají teď jiné starosti. Na podzim byla zrušena malířská dílna.
Kupodivu Josefa Čapka po jejím zrušení nepřeložili na tajemný devatenáctý blok, onu „třináctou komnatu“ Sachsenhausenu, kde se s požehnáním nejvyšších míst pilně padělají libry a začíná se pracovat na dolarech. Dali ho do truhlárny, dělají se tam bedničky na munici a rakve. Mrtví z lágru se spalují (hromadně ovšem, nikoliv po jednom, jako v solidním krematoriu), rakve se tedy vyrábějí pro civil, na zakázku. Třetí říše potřebuje k životu stále víc rakví.
Někdy to dřevo i voní. Připomíná les. (Za teplých dnů celé podzámecké údolí vonělo dřevem, pryskyřicí…) Ale je tady těžká práce, dřina. Josefovi jde na sedmapadesátý a má za sebou už pět roků v lágru.
Pět roků uvězněn za živa nežil jsem,
pět let už nepoznal jsem volný kraj,
nedýchal modrý les, nespatřil žito kvést,
neviděl děti, jak si v slunci hrají
– ztratil jsem víc, než možno povědět:
já ztratil víc, než života pět let!
Dřina a deprimující prostředí rakvárny udělaly svoje. Měl štěstí, dostal se do nemocnice, ne na revír, jak se říká marodce, odkud jen málokdo vyjde živ. Díky Čechům, kteří v nemocnici pracují, se nemusí do rakvárny vrátit: zůstane v nemocniční laboratoři jako písař. „Kdybyste věděla, co je to být pouhou číslicí, dobytkem, materiálem k zpracování v pomalu se zakusujícím a rozemílajícím stroji…,“ napsal Jarmile z terezínských kasáren roku 1916. Začátkem prosince 1944 dovršil dva tisíce dnů v rozemílajícím stroji lágru. Jenomže on je tvrdý materiál: krkonošská žula.
Diktátorské boty, už notně odrané, sem tam díry v podrážce i svršku, couvají do vnitrozemí od východu i ze západu. Spojenecká vojska se v červnu vylodila v Normandii. Stále častěji, většinou za poledne, zaslechneš v hloubce oblohy temný hukot: za jasných dnů se stříbřitě zalesknou drobounké křížky bombardérů. Esesáci jsou nervózní, vězňové zvedají hlavy.
Den za dnem roste naděje: když jsme přežili tak dlouho, teď už vydržíme i pod vodou.
Jenomže co když nás nakonec pobijí? Vrah nenechává svědky naživu – a viděli jsme tu snad málo vražd?
Co všechno viděly ty staré moje oči!
Ty poznaly už tolik krutého a hrozného,
že měl by se v nich tmíti smutek ze všeho.
Co všechno viděly ty staré moje oči!
Ty viděly tolik krásného a dobrého,
že měla by v nich zářit radost ze všeho.
Až jednou ty oči semkne věčný sen,
kus světa, v němž se dobré se zlým dělí,
v nich bude uzamčen.
Není toto vzácné vyznání na jin a jang?
Nejsem pozorovatel,
jsem účastník.
(Josef Čapek, Psáno do mraků)
Být svědkem
mi vždycky připadalo hrozné.
Čím bych byl,
kdybych se neúčastnil?
Musím se účastnit, abych byl.
(Antoine de Saint-Exupéry, vrstevník Josefa Čapka)
Bergen Belsen, vyhlazovací tábor. Sama smrt jde tomuto poslání na ruku; v barácích, které jsou teď po příchodu evakuovaných vězňů přeplněny k prasknutí, vypukla tyfová epidemie.
Každé ráno přichází skupina vězňů, stahují mrtvé z pryčen. Házejí je na dvůr. Jiní vězňové, zapřažení do vozu (patnáct heftlinků u jedné oje), přijedou mrtvoly naložit. Moment, ještě páčidlo a každému otevřít ústa. Korunky i zlaté plomby se vyrvou, naházejí do plátěného sáčku. Po ranním svozu mrtvol je mord-parta povinna odevzdat sáček na velitelství.
Do tyfových baráků esesmani nechodí, mají strach z nákazy. Zřídkakdy tam někdo přiveze jídlo: škoda jídla pro umírající, když je ho nedostatek pro živé. Pro ty, kteří se dosud nenakazili.
Svědci – pár lidí to inferno přece jen přežilo – vypovídají, že 4.dubna (ano 4.4.1945) byl Josef Čapek stále ještě živ. A dokonce snad ještě 13.dubna, dva dny před osvobozením tábora. Měl tyfus, ale žil. Mnoho času mohl Josef Čapek pobývat v Marseille na působivém okraji v Provence, mnoho času rovněž pobýval v Úpici. Já také rád kráčel (rád do neznáma) oprýskanými ulicemi v Marseille a také jsem se zastavil na několik dní ve svěžím voňavém květnu v Úpici, v té malebné vesničce pod krkonošskými vrcholky. Zašli jsme i na noční vizitu jejich Hvězdárny na kopci, kde jsme zaúpěli při ztrátě prstýnku do trávy, pán s výkladem hvězd nám posvítil super-přesné-detectorské světlo baterky a prstýnek se našel i poslepu, odkutálel se jen nedaleko nás. Při zpáteční noční jízdě kolize, auto náhle cestou lesem odmítalo poslušnost. A k přiblížení hodnoty rytmu Středozemí je na blízku pocit života předávaný z prosluněného města v rušném přístavu… (jedna vzletná píseň z Marseille s datací 20. října 1995, od Akhenatona)
JE NE SUIS PAS A PLAINDRE (NA NIC SI NESTĚŽUJI)
Byl deštivý den, kdy nikdo neměl na spěch,
venku ani noha, ani blbá pantomima s hlavou v okně
a já jsem byl velmi zaneprázdněn myšlenkami na „náš koncert“
na místo, na zvuk, na podmínky, na atmosféru
která panovala... ale chviličku před začátkem
ke mně přistoupila nějaká žena a řekla mi:
„tohle dítě umírá
a jeho velký sen je setkání s Vámi“
Jel v sanitce 400 km, aby nás viděl
aby si poslechnul náš repertoár...
když k nám Steve přijel, jeho obličej byl tak bledý,
byl zrcadlo nemoci, prostoupený bolestí...
Koncert skončil, on byl tak spokojený,
že jeho oči zářily všemi barvami jara.
Pak jsem mu slíbil, že to příští rok zopakujeme
abych zabránil beznaději, aby ho neporazila...
Musel jsem odjet asi na tři týdny
a když jsem se vrátil, Pascal byl úplně jiný...
Řekl mi, víš, nejkrásnější srdce dotlouklo,
23. srpna večer Steve zhasnul
nemohl jsem ti nic říct, neměj mi to za zlé, kámo,
ale po 21 dnech se pro tebe zrodila tahle slova
Já, který jsem si stěžoval na dovolenou,
na tohle, na tamto, na peníze vydělávané ve Francii,
na Chilla, že ztratil 200 míčů v Roissy
a Steve ztratil život, když mu bylo 17 a půl
Od toho dne nechávám svůj rozmar venku za dveřmi
a slíbil jsem si, že přestanu myslet na svůj osud
všechno co jsem kdy řekl, jsem nemusel nikdy říkat
lituji toho, neboť můj život do té doby nebyl zdaleka ten nejhorší
Byly večery, kdy jsem byl tak hrozně nešťastný
že jsem naslouchal svým vrtochům...
Steve, jsem si jistý, že z místa kde jsi, mě můžeš vidět
a tyhle slova jsou navždy na tvou památku...
Nelituji ničeho, nelituji ničeho
Přišel k nám s nataženou rukou, ke mně
Myslel jsem, že chce nějakou almužnu
Na tuhle noc v Marrakechi jen tak nezapomenu
on chtěl jenom jednoho šneka
Vidíš posun našich snů, které jsme tam konečně dostali?
Štěstí pro něj, pro mě to neznamená nic
to jsou samozřejmé věci
byla půlnoc a on byl úplně sám, byly mu 4 roky
Rozmotal jsem uzel v lidských útrobách
ale on byl tak plný radosti, vlasy mu vlály
obrazy klidu se zatím vrátily do mého srdce
jako bych nechtěl nic zapomenout
Jako tohle dítě, které pláče
dostalo výprask od táty, který je dost rozzuřený
Řemenem v ruce, tahá ho za vlasy
protože prckovi se příčí jít nastražit past s ostatními
Znovu jsem viděl tu ubohost,
smrt plave na plechových městech zrůdných a počmáraných barabizen
Slova, která jsem dal jedné květině
a která hlídal tenhle capart, hodina pro jeho srdce
Byl jsem uličník, dělával jsem hlouposti
a nesnášel jsem všechny dny, co nezapadly do mého plánu
vypečené hry, další chyba v mém pohádkovém zámku
a v podrážkách mých Kickers (kopaček) a tkaničkách mých Tobaccos
Měl jsem krizi, když všichni moji kamarádi odešli
důvěra mé matky mi nemůže dát všechno
dneska na to znovu myslím a trochu se to zlepšuje
ve srovnání s takovými dětmi, my jsme narozeni v bavlnce
Nemohu nic změnit, nemohu pro to nic udělat
dny, kdy jsem na to kašlal, budu muset prostě zamlčet
Nelituji ničeho, nelituji ničeho
FRAGMENTY Z PAMĚTI A Z MĚKKÉ DLANĚ
Vy nejste ani můra, ani stvůra, beru si Váš zevnějšek do nížin i do vejšek
jste zkrátka můj adekvátní partner snů a prospěšný, ba vydařený protějšek
pošilhávám po Vás, počíhávám, vyhlížím si Vás třeba nenápadně dobroděj šek
najel by k Vám alegorickej vozejček, rekordy dne s překvapením vždy uchystány na zejtřek
nesejčkujte, neráčkujte, vždyť ani jeden z nás nechce být jin-jangovej sejček
jste symfonická krutost a já důmyslně nezabejčenej odhodlanej bejček
pokušení pokuš s elegancí Amorových zásad jak samostříl na kuš
letní zimní podzimní i jarní dýmku po ní pokuř, zabafej to na už, na už nenapravitelnou mafiánskou retuš
s Vámi je Evropa snů a skutečností každodenní uchystané Eldorádo
Vaše fantazie v prosté spanilosti mění ve zlato vodu i hřmotné tornádo
jeden tulák na obloze orkán letící ke hvězdám jako sondující raketa
dobrá kombinace vlohy třepetá, družice expertů z vyslané expedice třepetá
vyčtěte mi z dlaně, jakou důležitost dostal nález ctností jako viněta
nebo zkoušejte mou posádku s klady, jaké mívala připisovány kometa
Vy nebudete nikdy tuctová, ani dekorace od podezřelého alchymisty
emancipovaná a nečeřená jste jak sněhobílá vločka ozdoba futuristy
jako kdysi u Einsteina na praxi, jako u Dürera, kterému jde o definici v kompozici
nejste ani trochu ošklivka, jen nezapomeňte elixírem mládí oživovat vyšší kursy pod čepicí
sledujte dvě různé strany na ohmatané minci – a na rentabilní měně shodu mezi jedinci
příroda do střehu volá, přírodní zákon od stejně exaktního apoštola
základem je celá mozaika trvající kondice a konjunkce dle doktora
a kdo vyléčí ohlodanou zaprodanou zhýralcovu duši? Medikament nebo snad exkluzivní zážitek?
když tu chabé existence posílají oduševnělé snahy rovnou navždy do kytek
MANTRONIX: „LOVE LETTER (DEAR TRACY)“
Dear Tracy, My hurting squeeze
I hope this will put your mind at ease
I meant to write, but then I thought maybe I should wait awhile for my life to sort.
So stop being mad because you're not forgotten
I couldn't dare hurt a flower in a world so rotten
With anger, hatred, destruction,
making it difficult for a man like me to function
So to pick up once again with this explanation
that should change your mind when you look and understand
with every detail of thought
that what I say is what I mean and not a line that you bought.
You know I'm sorry my feelings now mean nothing more than lies to you,
I, for one, never said it was going to be easy.
All I did was imply a blindly organized game plan,
that we may be able to keep in touch
without, obviously, introducing;
all the possible interruptions that may take place upon my return.
As for your well expressed purpose of our relationship
the feelings were definitely mutual, and due to the fact
that we live a continent way
I, could not have expected you to want anything more,
nor did I ever deny your existence at any time.
You know what I mean baby...
I've even shared by experience of meeting you with my friends
who have no influence on my life
And this is due to the fact that I'm still very young
you know cause knowledge is my teacher
and it can only be learned through existence and not resistence
my path is drawn out for me and I shall follow until it leads me
to my destiny, whatever it may be I'm sorry Tracy.
Yes! I´m an independent man with my life of my own
I take it all in stride as I persue it alone
my friends are not forgotten, through at times I set them aside,
so they don´t confuse the issue of the life that I ride
as far as keeping up a pretense and not honoring my word
I hope that´s something you made up and not something you heard.
MANTRONIX?
LOVE LETTER (DEAR TRACY) (LÁSKYPLNÉ PSANÍČKO) (OH MOJE KOČIČKO)
Milá slečno, ty jsi moje potěšení
doufám, že tě tohle dokáže zachovat poměrně klidnou
chtěl jsem to napsat, ale potom jsem si myslel
že bych měl asi ještě počkat a dát vzniknout páru dvojice pro svůj drahý život
tak už přestaň šílet, vždyť nejsi zapomenutá
nemohl bych se odvážit zranit květinku ve světě tolik prohnilém
hnije celý svět ze vzteku, z nenávisti, z rozkladu
je komplikující pro člověka jako jsem já, abych fungoval
tak se pojď zase znovu seznámit
s tímhle vysvětlením, co by mělo dát změnu tvému uvažování
když se díváš a pochopíš každý detail v přemýšlení
co říkám je to, co si myslím
a né těch pár řádků, které jsi si koupila
Víš, že je mi líto, že moje pocity pro tebe neznamenají teď nic jiného než lhaní
já jsem nikdy netvrdil, že to dřív bylo snadné
všechno co jsem dělal bylo samozřejmé a plán hry jen nachystán naslepo
že jsme se mohli k sobě hodit a mohli jsme k sobě hledat cestu velmi blízko
bez samozřejmého uvedení
všech těch možných překážek, které činí můj návrat
jako pro tvůj dobře vyjádřený úmysl našeho vztahu
pocity sympatie jsme měli určitě oboustranné a díky tomu, že žijeme zdrženlivě
já jsem od tebe nemohl očekávat a chtít něco víc
ani jsem nemohl popřít tvoji existenci v žádné chvíli
víš co tím myslím má lásko
dokonce jsem se podělil o zážitky z našich setkání
se svými kamarády, kteří nemají na můj život nejmenší vliv
a tohle je z důvodu, že jsem stále ještě velice mladý
víš co
můj učitel je moje vědomost
a vědomost může být procvičená jen existencí a né zdráháním
moje cesta je vytýčená a budu jí následovat
dokud mě povede k mému osudu, ať už je to cokoliv
to je mi líto slečno
Ano jsem nezávislý muž s vlastním životem
všechno beru ve velikém tempu, když jsem o tom sám přesvědčen
nezapomínám na své přátele, ačkoliv si jich občas nevšímám
ať si nepletou výsledek života, ve kterém jedu
pokud ti stačí předstírání a nerespektuješ moje slovo
doufám, že tohle bylo něco, co sis vymyslela a né něco, co jsi u někoho zaslechla.
♥
Z Ria tahle lady oblaží snad i Dia, na obzoru v dáli svítí pokyn v majáčku
amfiteátr s letní oblohou a po celý film vydrží azuro bez mráčku
nešla bys někdy ve dvou do bio action bijáčku
světla, kamera, akce, klapka nenatočíš pozpátku
máš ráda kantilénu nebo Krkonošskou pohádku
tak jedem dát si kafe klidně na Sněžce?
platím zatím jen za výletníka často a méně často za běžce
pohádkové kafe třeba bez mocného Krakonoše
nebo pohádkové pohledy v zásobě od listonoše?
|
